Reportáž týmu ZMRD bez Radka


Na jaře roku 2013 jsem zatoužila zrealizovat svůj dávný sen a jít jednou šifrovací hru. Dali jsme dohromady tým, jehož jádro jsem tvořila já, moje sestra Zuzi a můj přítel Dan. Po první zkušenosti jsem pochopila, že jsem objevila koníček na celý život.

Když jsme se Zuzi vybíraly, na jaké šifrovačky jít na podzim, rozhodly jsme, že Studnu spíš ne – je to terénem a jen ve třech. Když jsem to oznámila Danovi, zeptal se mě: „A proč ne?“ Jelikož jsem na tuhle otázku neuměla pořádně odpovědět ani sama sobě, vyplnila jsem registraci (možná jako úplně poslední tým) a zaplatila startovné, čímž byly kostky vrženy.

Letmým pohledem na startovní listinu zjišťuji, že Studnu chodí také 3 kolegové od nás z firmy. Říkejme jim třeba Tým X. V den startu mi nejbližší kolegové kladou na srdce: „Hlavně porazte Tým X!“ Skvělý úkol. Oni chodí Studnu už několik let, my jdeme druhou šifrovačku vůbec. Tohle zadání vidím reálně stejně, jako by mi před startem běhu na krátkou trať řekli: „Hlavně předběhni toho Usaina.“

Na start do Vysočan míříme všichni přímo z práce. Zuzi je zde první (klasika), já přicházím na poslední chvíli, ale včas (taky normální) a Dan mi volá, že bude mít zpoždění (až na to zavolání naprostá klasika). Na luštění startovní šifry jsme tedy dvě ženy. Líbí se nám, letmým pohledem na obrázky hned poznám, co znázorňují, ovšem kolem správného řešení kroužíme docela dlouho. Když to dáme, zjišťuji, že Tým X ještě luští. Dost mě to překvapí, beru to jako první a poslední triumf nad nimi. V tu chvíli netuším, že největší překvapení na místě startu mě teprve čeká. Následně zjistíme, že budeme čekat skoro hodinu na další spoj do Neratovic, takže mezitím to vyluští snad všichni. Rozhodneme se chvíli zůstat na stadionu, kam se telefonicky snažím navést Dana, což se mi nakonec i povede.

Během zevlování se mě Zuzi jen tak mimochodem zeptá: „A nevadí, že budeme porušovat pravidla? Je to jen pro tříčlenné týmy a my jdeme čtyři.“

Chvíli se z ní pokouším vytáhnout, co má s sebou za plyšáka. Ne, není to plyšák. Zuzi kroutí hlavou, má jiskřičky v očích a potutelně se usmívá. Dochází mi, že zde, na fotbalovém stadionu TJ Praga ve Vysočanech, na startu 8. ročníku Studny, mi můj jediný sourozenec právě oznámil, že čeká prvního potomka.

Trochu lapám po dechu.

„No já vám to vlastně řekla hlavně proto, abyste mi vzali nějakou vodu, abych to neměla tak těžký.“

Lapám po dechu víc.

Bereme Zuzce každý jednu láhev s pitím, čímž hmotnost jejího batohu klesne z 15 na pouhých 12 kg. (To není přehnané, máme všichni vybavení, abychom byli připravení na všechno.)

Po cestě na nádraží se dozvídáme, že Zuzi právě ukončila první trimestr, takže už není námaha tak riziková. Dumám nad tím, jestli není tak trochu blázen, když jde v tomhle stavu noční šifrovačku terénem. Jsem lehce nervózní. Jakožto samozvaný šéf týmu cítím zodpovědnost za jednotlivé členy. Ale u těch nenarozených mám pocit, že je nemám tak úplně pod kontrolou.

V Neratovicích otevíráme obálku s druhou šifrou a rozhodneme se řešit ji v hospodě. Dozvídáme se, že nealko pivo je v těhotenství zdravé. Luštění je náročné zhruba stejně jako si objednat, takže nakonec nás zdržuje placení a návštěva WC. Sluneční brýle na hlavě měním za čelovku.

Míříme do Mlékojed. Kdyby se nám na první pokus podařilo trefit se na most a neskončili jsme kdesi v Labi, měla bych lepší pocit.

Ještě, že na Studni nejsou žádné vedlejší šifry. Cestou probíráme otěhotnění a šance na početí kluka či dívky.

Dub najdeme snadno, bohužel zapomeneme na kontrolní otázku a Dan se musí z vesnice, kam jsme se vydali za světlem, zase vrátit. Holt ještě nejsme dostatečně ostřílení.

Snažíme se se Zuzkou podivné vlaječky rozlousknout, ale nedaří se nám to. Dan mě po chvíli požádá o šifrovací pomůcku. Než jen stát a koukat, je lepší stát se šifrovací pomůckou v ruce a koukat, říkám si v duchu. Musím uznat, že jsem mu křivdila, protože za chvíli řekne: „To je zvláštní, že bez těch, co nedávají smysl, to vypadá jako klávesnice.“ Praktické provedení už je na nás a netrvá to dlouho.

V příkopu před dalším stanovištěm je usazen Tým X. Udivuje mě, že je ještě vidíme.

Orgové nás chválí, že jsme na minulé šifře nepotřebovali nápovědu. Nadýmám se pýchou.

Od Zuzky se dozvídáme, že zelený čaj není vhodný v těhotenství.

Luštění praktické šifry, tedy „píchání do kapavky“ necháváme hlavně Danovi. Já řeším, kam si odskočit. Je to problém, kolem rybníčku neustále pochodují počítající blázni a když člověk vyjde z parčíku, octne se na návsi. I když občůrávání aut náleží jinému živočišnému druhu, nakonec se uchyluji k této možnosti.

Přesuneme se na louku k Labi. Je zde chladno, vlhko a začíná na nás padat únava. Stavíme část stanu. Šifra je náročná. Máme spoustu nápadů (Zuzi v jednu chvíli dokonce ten správný, ale nedotáhne to do konce.) Mine půlnoc. Matou nás medvědi v textu a já mám stále touhu místa na mapě spojovat. Nakonec to udělám, takže mám na památku mapu kompletně počmáranou oranžovou pastelkou. Posíláme si o nápovědu a pak to konečně vyluštíme. Jelikož na šestém stanovišti jsou oplétačky s policií, my zůstáváme ve svém super stanu (ale stejně v něm je pěkná kosa) a otevíráme další obálku. Podivná křížovka nám nic neříká. Pomůže, až když se jdeme se Zuzi projít a já si vzpomenu na druhou obálku s fotkami. Běžíme zpět. Pak už je řešení jen otázkou času.

Na sedmé stanoviště to máme pořádně daleko. V příkopu opět vidíme Tým X. Vypadají (stejně jako mnozí další), že už jsou tu pěkně dlouho, což nás nepotěší. Nakonec nám přijde šifra celkem snadná, hlavní iniciativy ve spojování se ujme Dan, s identifikací místa na mapě zazáří Zuzi.

Zato přesun na osmičku je pro nás porod (naštěstí jen obrazně). Zahneme na pole jinou cestou, než jsme plánovali, jdeme v oraništi někam špatně, jsem naprosto stranově dezorientovaná, pak se nám ztratí Dan, … Jsem ráda, když nakonec sedíme u lesíka a Dan se s fotkami vydává hledat „ten pitomej posed“. Vrátí se za chvíli, otevřu obálku, přečtu mu kontrolní otázku a on se vydává pro velký úspěch k posedu znovu.

K vyluštění šifry s městy děláme leccos a strávíme tím spoustu času. Nakonec mě nakopne podivná kombinace „Praha – Kroměříž“ a konečně přicházíme na čísla silnic. Bohužel má tahle šifra ještě další část. Mezitím se rozednilo, a tak se přesouváme na druhou stranu lesíka, kam svítí sluníčko. K mému velkému překvapení zde nacházíme Tým X.

Zuzi a Dan mi nechtějí věřit, že princip luštění bude stejný jako u první části. Argument, že Jesenici u Prahy a Golčův Jeníkov žádná silnice nespojuje mě však zmate jen na okamžik. Pak už beru mapu do ruky s jasným úmyslem najít jinou Jesenici, a to v okolí Golčova Jeníkova. Seřvu zbytek týmu, ať už mě koukají poslouchat a dělat, co já říkám.

Měním čelovku za sluneční brýle.

Míjíme stále luštivší Tým X. Neodpustím si pár nesportovních poznámek o jejich (ne)schopnostech. Zdálky konečně vidím „ten pitomej posed“.

Dojdeme do Konětop. Dan se zeptá náhodného kolemjdoucího, kde je tu dětské hřiště, aby se ujistil, že jdeme správně.

„Dětské hřiště v Konětopech?“ Kdybychom se ptali na cestu na severní pól, asi by nebyl o moc udivenější. No co je divného na třech dospělých osobách táhnoucích vybavení na pobyt venku a shánějících v časných sobotních ranních hodinách dětské hřiště? :-) Směr nám ale potvrdí.

Na hřišti vyfasujeme čaj, špekáček a stavebnici. Praktické šifry nesnáším. Útěchou mi je, že zde budeme blbnout jen hodinu. Dan a Zuzi si staví a pouští kuličku, já se snažím z vystopovaných časů něco vymyslet. Mezitím na stanoviště dorazí i Tým X. Když částečně vyluštím a částečně vymyslím slovo „binec“, jsem si téměř na 100 % jistá, že je to špatně. Stydím se jít s tím za orgy, tak ještě chvíli vyčkávám. Nakonec seberu kuráž. Když mi potvrdí, že je to dobře a dají papírek s polohou dalšího stanoviště, překvapeně vyhrknu „Ty vole“ (za což se dnes orgům omlouvám). Rozradostněně běžím za Zuzi a Danem k pingpongovému stolu a volám, že jdeme dál. Dostanu vynadáno, že jim to kazím, že se zrovna skvěle baví. Chci vrátit stavebnici, ale prý si ji můžeme nechat pro děti. Když to přetlumočím Zuzi, říká něco o provokaci, ale stavebnici si stejně bere.

Při přechodu na desítku je mi už docela vedro, ale nechci se zdržovat svlékáním. Zuzi začíná vypadat dost unaveně. Se šifrou si nevíme nejprve rady. Když za námi dorazí Tým X, začíná ve mně růst panika. Jsme tak blízko jedinečnému triumfu a oni nás zase dohnali! Posíláme si o nápovědu. Konečné vyluštění beru jako hlavně svůj velký šifrovací výkon. Ačkoliv Zuzi tvrdí, že na Lhotu (kam jsme se jezdívali s dědečkem koupat) určitě nepůjdeme, jelikož je to daleko, míříme tam. Zanecháváme Tým X jejich osudu. Bohužel v tu chvíli nevím, že je vidíme naposledy.

Vzápětí mi pípá mobil a hlásí, že je hra prodloužena. Bleskne nám hlavou, že když sebereme zbytek sil, tak bychom to mohli stihnout snad i do cíle!

Je mi pěkné vedro. Navrhujeme Zuzi, jestli nechce zavolat manželovi, aby pro ni přijel – teď ve vesnicích by to nebyl problém. Nechce.

Po příchodu na další stanoviště si svlékám tepláky, šusťáky, 2 mikiny a bundu. Když k tomu ještě usrkávám teplou kofolu, je mi skvěle. Náladu mi však výrazně zkazí to, že jsem si položila batoh do výtvoru nějakého psa, a lehce fakt, že zase nevíme, co s další šifrou.

Chvíli si vybarvuji, ale moc mě to nebaví, jelikož z toho nic nekouká, tak toho nechám. Až po využití poslední nápovědy jsem nucena to dokončit.

Další stanoviště je zase pěkně daleko. Navrhujeme Zuzi, že ji tu necháme, a zkusíme to dál. Odmítá.

Jdeme tedy všichni na další stanoviště. Jelikož mám překvapivě nejvíce sil, běžím kus napřed, ale získám jen minimální náskok. S luštěním se neobtěžujeme. Rovnou žádám o řešení. Poslední možnost řešení si necháváme na poslední stanoviště.

Míříme k nejbližšímu vodojemu. Já a Dan napřed, Zuzi za námi. Zde bohužel zjišťujeme, že už tu vlastně žádná šifra není. Kdybychom to věděli, poslali bychom si o řešení už na jedenáctce!

Těsně po odchodu od vodojemu mi pípá mobil a hlásí, že hra skončila. Do cíle to tedy včas nestihneme, ale můžeme se tam alespoň podívat. Do Staré Boleslavi je to ještě sice pár kilometrů, ale jít jiným směrem stejně nemá moc cenu. Zuzi vypadá docela špatně. Odmítá nabízenou bublinkovou čokoládu a já chápu, že už na ni nemá cenu moc mluvit. Přemýšlím, jestli to může mít nějaký vliv na dítě.

Jsme v cíli! Půl hodiny po časovém limitu (Kdybychom se tak neflákali v Neratovicích v té hospodě!), se špatným heslem, ale to nám nevadí. O takovémto výsledku se nám ani nesnilo. Tým X skončil o několik míst za námi, měli problém se zvrtnutou nohou a prošlapanou botou. Hned to píšu kolegům, kteří mě zaúkolovali, a připadám si jako největší borec. (V týdnu se pak dozvím, že jeden člen Týmu X vypadal v pondělí tak zuboženě, že se jim ani nedalo smát.) Doma okamžitě usínám, ale se skvělým pocitem.

Tuhle reportáž jsem se rozhodla sepsat až teď po deseti měsících – když jsem si jistá, že vše dobře dopadlo. Mám krásnou, zdravou čtyřměsíční neteř. A určitě bude i chytrá a bystrá, vždyť s námi v bříšku absolvovala tři šifrovačky! Studna z nich však byla jednoznačně nejnáročnější. A také nejlepší. Oslovila nás nejen šiframi, ale i dobrým systémem nápověd. Jen nevím, jestli další ročník půjdu. I když vím, že ve čtvrtém měsíci těhotenství se to zvládnout dá, v osmém už to asi nebude ono. I když malý s námi v prenatálním období už dvě šifrovačky absolvoval a ta třetí mu chybí. Takže kdo ví.

Za tým „ZMRD bez Radka“ Moni


Zpět